Jdi na obsah Jdi na menu
 


Medvěděvův podpis

medvedev.jpg

            Během návštěvy prezidenta Ruské federace Dmitrije Medvěděva v Praze jsem vyvolal – do jisté míry nechtěně – dosti značný rozruch tím, že jsem na závěr tiskové konference předal oběma prezidentům – ruskému a českému – svou nejnovější knihu Je třeba se bát Ruska? s mým věnováním. Prezident Medvěděv se zajímal o obsah knihy a na závěr našeho rozhovoru mi podepsal jeden její výtisk.

            Samozřejmě to vyvolalo mezi dvěma stovkami přítomných českých a zahraničních novinářů, z nichž jenom čtyřem předem vybraným bylo umožněno položit otázku, dosti bouřlivé emoce. Někteří se mě okamžitě ptali na podrobnosti, natáčeli rozhovory, chtěli vidět knihu s podpisem, jiní vrhali zlostné pohledy a někteří dokonce na mou adresu utrousili nelichotivé poznámky.

            Proto bych chtěl uvést věci na pravou míru a napsat, co vše tomu předcházelo a jak se to skutečně seběhlo.

            Knihu jsem připravoval dlouho, dá-li se tak ocenit i oněch šedesát let vlastních zkušeností. Ale psal jsem ji letos a teprve v závěru její přípravy jsem se dověděl, že v prosinci sem přijede na oficiální návštěvu prezident RF Medvěděv. Napadlo mi, že by bylo z mnoha důvodů výborné, kdyby se mi podařilo předat ji oběma prezidentům – a samozřejmě tak, aby to neuniklo pozornosti. Musím říci, že nakladatelství Epocha a vimperská tiskárna učinily vše, aby se kniha objevila  doslova pár dní před prezidentovým příjezdem.

            Konzultoval jsem tuto možnost jak s ruským velvyslanectvím v Praze, tak s kanceláří prezidenta republiky. Doporučení jejího ředitele znělo, ať zvolím standardní postup – předám na velvyslanectví s žádostí, ať to předají dál. Ruské velvyslanectví bylo vstřícnější, jen rovněž nevěděli, kdy pro tento krátký akt najít v nabitém programu vhodné místo.

            Z toho jsem pochopil, že v podstatě záleží jen na mně, zda si sám najdu takovou vhodnou příležitost. Řádně jsem se akreditoval a tak jsem se dostal i na podpis dohod a následující tiskovou konferenci.

            Když nás vpouštěli do sálu, šel jsem mezi prvními. Místa pro diváky byla rozdělena na dvě poloviny – levá pro ruskou delegaci, pravá bez rezervace. Sedl jsem si tedy na první židli v první řadě, hned vedle uličky, která vedla k řečnickým stolkům pro prezidenty a čekal jsem.

            Když tiskovka končila, připravil jsem si dva výtisky s věnováním prezidentům a jakmile ti chtěli odejít, přistoupil jsem k nim s prosbou v ruštině, aby posečkali, že jim chci předat právě vydanou knihu o Rusku. Prezident Klaus si ji vzal a odešel, prezidenta Medvěděva zaujal titul knihy.

            „Opravdu je třeba se bát Ruska?“ zeptal se mě.

            Je na čtenáři, aby si odpověděl na tuto otázku, odvětil jsem. Známé ruské úsloví praví, že „Rusko je možné milovat nebo nenávidět, ale poznat nelze“.

            „To máte plně pravdu,“ přitakal prezident.

            A já se v knize pokouším o to, aby čtenář přece jen pochopil Rusko, ruskou duši, mentalitu... dodal jsem. Dmitrij Anatoljevič s tím živě souhlasil.

            Poté jsem ho požádal, zda by mi on mohl podepsat jeden výtisk pro mne.

            „Beze všeho, máte-li ho sebou.“

            Na první stránku mi vepsal: „Uspěchov Vam“ a podepsal se. Nakonec mi podal ruku a srdečně jsme se rozloučili.

            Toť vše. Nikdo mi v přístupu k prezidentovi nebránil, ulička byla volná, ani jsem nepřekročil nějakou zábranu a nikdo z organizátorů mi nevyčítal, že jsem cosi porušil. Ostatně co? Je přece nejen právem, ale dokonce povinností novinářů, chtějí-li odvést dobrou práci, snažit se získat maximum ze všeho, čeho se účastní.

            Zdaleka to nebylo poprvé, kdy jsem se snažil získat cosi originálního, třeba i podpisy, především v zájmu redakce.

            Připomenu alespoň jednu příhodu z éry mé činnosti v Mladé frontě, pro niž jsem pracoval pětatřicet let.

            Týkala se pražského jara 1968, bratislavské schůzky tehdejšího vedení československých komunistů z nejvyššími představiteli pěti států Varšavské smlouvy, kteří poté v srpnu vtrhli na naše území.

            Ta schůzka se konala 3. srpna v Domě odborů a na vlastní jednání novináře nepouštěli. Stál jsem s ostatními někola stovkami kolegů na ulici před zahradou, když vidím, jak přichází Alexander Dubček v čele naší delegace. Znali jsme se, když jsem studoval materiály o osudech československých komun v tehdejším SSSR a tím i osudy Interhelpa, v němž Dubček s rodiči jistou dobu žil. Přistoupil jsem k němu a v rozhovoru s ním jsem prošel dovnitř. Pak jsme společně vycházeli a jelo se na slavnostní kladení věnců k bratislavskému památníku. Všichni nasedali do aut a já jsem také vyhledal naši redakční volhu. Původně stála až na konci parkujících aut, ale protože se jelo obráceným směrem, ocitla se jako první. Dostali jsme povel, abychom vyjeli. Redakční řidič Jindra Kottek se nejdříve zalekl, ale protože to byl také odvážný závodník, jen prohodil.

            „Nu což, povedem vládní kolonu.“

            Tak jsme jeli jako první vůz celé dlouhé řady aut, nikdo netušil, kdo vlastně jsme a proto vše prošlo bez problémů. Tím jsem se mohl připojit k hlavám všech delegací při slavnostním aktu a postupně jsem všechny požádal o podpis na jeden papír. Skutečně se mi podepsali, i Leonid Il,jič Brtežněv, J. Kádár, T. Živkov, W. Gomulka, jen W. Ulbricht to odmítl. Pak tuto stránku podpisů otiskla |Mladá fronta na první straně. Byla z toho sláva, nikoliv malér.

iDNES.cz - http://zpravy.idnes.cz/vyrazil-pro-podpis-medvedeva-byl-pripraveny-ze-ho-zalehne-ochranka-1f9-/domaci.aspx?c=A111208_140056_domaci_zep

tn.cz - http://tn.nova.cz/zpravy/zajimavosti/vyzral-na-ochranku-prezidenta-ziskal-medvedevuv-podpis.html 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA